Jak správně udělat koupelnu





Popovídáme si trošku o koupelnách z jiného pohledu. Vynecháme běžné kecy a problematiku výběru estetických prvků a také se nebudeme zaobírat hovadinama typu, jakou dlaždici kam dát a jestli si instalovat pákovou nebo jinou baterii. Když si navrhujete koupelnu a pak si ji sami i provádíte, pak musíte znát pár vychytávek o ventilaci a izolaci. A právě o tom je tento článek.

Koupelna patří mezi nejpopulárnější a nejhlídanější části bytu. Proto jí věnuji celkem dost prostoru. Tak jak je mým zvykem, nehodlám se zabývat nějakými systémy jednotlivých výrobců čehokoliv. Pouze se zaměřím na to, jak koupelnu vybavit technicky, na co myslet a na co nezapomenout a jak postupovat a čeho se vyvarovat. V tomto článku nebudu rozlišovat zda koupelnu rekonstruujeme či stavíme úplně novou.




Provádím 3D návrhy koupelen za 3500,-Kč za jednu koupelnu. Za tuto cenu ode mne dostanete návrh ve třech variantách. Výsledkem dostanete jednak barevný obrázek ve 3D v 5-ti základních pohledech na místnost, pak spárořez jednotlivých obkladaček na jednotlivých stěnách, okótované jednotlivé vývody pro elektro a vodoinstalaci, podrobný rozpis materiálu, rozpis počtu kusů obkladaček (počítáno jednak i tak že třeba z jedné obkladačky lze udělat dva kusy. ) Rozpis i na jednotlivé kusy, rozpis materiálu na lepení, spárování a hydroizolaci.
Jako autor knihy „Jak správně udělat koupelnu“ si troufám říct, že vím jak koupelny provádět.
Přístup k vám je naprosto profesionální a profesionální je výstup naší práce. Koupelnu, kterou vám naprojektujeme jsme schopni i do detailu realizovat.
Většina 3D návrhů zdarma nebo za „hubičku“ řeší koupelny jen rámcově, bez detailu. Náš návrh je propracovaný tak, aby se jím mohl řídit řemeslník i stavebník.
Ano moje cena je vyšší, ale také nabízím vyšší kvalitu.
Jiří Faltýnek




Jak velkou koupelnu udělat?

Pokud rekonstruujeme starou koupelnu, pak jsou její rozměry většinou dané. Pokud koupelnu budeme teprve budovat, pak máme ku pomoci vkus a fantazii. Velikost koupelny určují různé faktory. Platí, že nedělejme koupelnu větší, než je nezbytně nutné pro zařízení, které v koupelně chceme mít. Než začneme koupelnu vůbec navrhovat, musíme si ujasnit, co v koupelně chceme mít a jak často to hodláme používat. Jestliže dáme do koupelny rohovou vanu, sprchový kout, dvě umyvadla, pračku, skříňku na ručníky a do toho ještě domácí saunu, pak si můžeme být jisti, že prostor 2x2m, nám na to prostě stačit nebude. Z toho výčtu se dá celkem zřejmě odhadnout, které předměty budou používány nejčastěji. Čím větší koupelna, tím více energie je potřeba na její vytopení a tím více času potřebuje na odvětrání par. Rozmístění předmětů volte tak, aby se dali pohodlně a bezpečně používat. V koupelnách bývá hodně vlhko a nezřídka i mokro a to je nejčastější příčina úrazů v koupelnách. Předměty v koupelně by se navzájem neměli překrývat a přesahovat jeden přes druhý. Tím mám na mysli takové věci, jako že bojler nebudeme věšet ani nad umyvadlo ani nad vanu. Umyvadlo by nemělo přesahovat okraj vany. Revizní dvířka do jádra k měřičům spotřeby, pokud je to jen trošku možné, dejte je kamkoliv jinam. Zkuste se také vyhnout oknům v koupelně. Z hlediska prostoru zabírají místo, i když jen na stěně, a z hlediska větrání doporučuji jiné alternativy.




Technické požadavky na koupelnu

Jedna z nepostradatelných vlastností koupelny po technické stránce je vodonepropustnost. Další dobrá vlastnost je odvětratelnost vlhkého vzduchu. Neposlední v řadě vlastností je uzemnění všech kovových předmětů v koupelně. Toto jsou vlastnosti a požadavky na bezpečnou a dobrou koupelnu. Ostatní už je jen pozlátko a třešnička na dortu. Ale než se dostaneme k tomu mlsání krásné třešničky, musíme splnit pár podmínek, aby nám tu radost z nové hezké koupelny nezkazila permanentní plíseň nebo vytopený soused, a nebo ještě hůř probíjející a jiskřící elektroinstalace.




Odvětrání koupelny

Koupelna je místnost, kde se vyskytuje voda ve dvou skupenstvích v míře víc než vrchovaté. Musíme si uvědomit, že teplá voda se odpařuje a znovu sráží na studených místech a předmětech. Když tuto vlhkost necháme delší dobu působit a včas ji neodvětráme, dočkáme se v dohledné době plísní. Proto si teď povíme něco o tom, jak správně a účelně odvětrat koupelnu. Abychom neplatili zbytečně mnoho za vytápění místnosti, kterou větráme tak dokonale, že nám vychladnou zd,i na nichž se pak vysráží vzdušná vlhkost. Máme vlastně tři možnosti jaké odvětrání koupelny zvolíme, přičemž tu popíšeme první dvě a ta třetí je kombinací dvou předchozích. První a nepříliš šťastnou volbou je přirozené odvětrání, druhou možností je nucené větrání pomocí ventilátoru. Druhá možnost má více výhod oproti první.




Přirozené odvětrání koupelny

Přirozené odvětrání koupelny spočívá v tom, že veškerou práci provedou atmosférické vlivy a fyzikální zákony. Aby došlo k dobrému odvětrání, musí se vzduch v místnosti vyměnit alespoň dvakrát až třikrát. Přirozeným způsobem za nejlepších atmosférických podmínek a ideálním rozmístění ventilačních průduchů se toto provede asi tak za 1 hodinu, což ovšem je opravdu ideální stav. Nedělejme si iluze o tom, že ten ideální stav nastane vždy, když se nějaký uživatel koupelny rozhodne použít koupelnu s teplou vodou.Dostáváme se k termínu „ideální rozmístění ventilačních průduchů“. Mnoho omylů vzniká z domněnky, že když otevřeme okno, tak se vlhkost vyvětrá. To je pravda jen částečně a jen v teplém počasí. V zimním období se spíš dočkáme toho, že se vlhkost vysráží na vychladlých stěnách. Aby se vzduch vyměnil v celé koupelně, musí být jak přívod vzduchu tak i jeho odvod. To zajistíme vytvořením otvorů ve dveřích těsně u podlahy nebo dveře zkrátíme tak, aby u podlahy byla mezera pro přívod vzduchu, stačí asi tak 3cm. Je lépe přivádět vzduch z obyvatelných částí bytu, kde je vzduch ohřátý na pokojovou teplotu a přitom je chladnější než vlhký vzduch z horké sprchy či koupele a neochlazuje stěny místnosti a nehrozí tím srážení vodní páry na chladných místech. Ventilační průduchy pro odvod vlhkého vzduchu z koupelny musí být na opačné straně místnosti a to až u stropu (nejlépe rovnou do stropu, do ventilačního potrubí). Když zjistíte, že z jakéhokoliv důvodu se bez okna v koupelně neobejdete (je lépe se bez něj obejít), tak je umístěte na opačné straně místnosti, než jsou umístěny dveře a umístěte jej co nejvýše to jde. Je nutné, aby okno bylo otvíratelné na polohu ventilace (horní polovina okna se dá vyklopit dovnitř).




Správné větrání koupelny přirozeným způsobem

Když máme ventilační průduchy a okno v koupelně na správných místech, nemáme ještě vyhráno. Samo se to vyvětrá jen stěží. Musíme tomu trošku pomoct. Abych ukázal jak, nastíním to modelovou situací. Chcete se naložit do vany s horkou vodou po těžkém náročném dni, nebo si hodláte dát jen vlažnou sprchu. Už když jen pomyslíte na tyto blažené vymoženosti, musíte také začít myslet na to, zda je koupelna vyhřátá. A zda někdo jiný před váma náhodou nenechal otevřené okno, aby vyvětral a zapoměl jej zavřít a teď bude v koupelně asi pořádná zima. Když máte štěstí, je koupelna vyhřátá a vy si dopřejete horkou vodu. Jenže ejhle.. je orosené zrcadlo a jakoby sem táhlo? To jistě ty ventilační otvory… ale zazdít je nemůžeme. Uděláte si tělesnou údržbu a otevřete okno. Pára sice mizí, ale támhle vzadu se pořád drží. Okno se také zamlžilo… všude je vlhko a táhne sem… to je tak akorát na nachlazení. Za půl hodinky si musíte vzpomenout, že to okno musíte zavřít. Ale jak se dobře zapomíná na všechny povinnosti po horké koupeli. A tak je otevřené okno celou noc. Ráno jdete spáchat ranní hygienu. Otevřete dveře do koupelny a málem dostanete infarkt. Zima jako v psinci všechno studené. No jo ono mi bylo divné, že kotel běží celou noc. Bodejť ne, když vytápí koupelnu a ne a ne se to zavlažit. Vždyť „někdo“ zapomněl zavřít okno v koupelně….
To je jen nástin lapálií, které nás můžou potkat, když se spoléháme jen na ventilaci oknem a ventilačními průduchy. Když to s větráním přeženete, snadno se stane a to zvláště v zimním období, že topení nestíhá vyhřát prostor a chladný vzduch z venku ochladí stěny a vše kovové natolik, že se vlhkost na těchto předmětech vysráží a na plísně máme tím pádem zaděláno. Snad je to trošku katastrofický scénář, ale tak nějak to prostě funguje. Může se snadno stát, že celá léta vám systém přirozeného větrání funguje bez problémů, ale pak po nějaké stavební úpravě na domě zjistíte, že se dělají plísně a jakoby něco vadilo větrání. Ono stačí málo, aby se změnili klimatické podmínky kolem domu. Stačí změnit směr proudění vzduchu tím, že postavíte pergolu blízko domu, nebo přiděláte satelit na fasádu v blízkosti okna koupelny a thermodynamika a aerodynamika mají najednou poplach. Zdají se to být prkotiny, ale kolik probděných nocí nad bádáním kde se stala chyba, když to 50 roků fungovalo a teď už ne.
Aby to bylo srozumitelné. Proudění vzduchu kdekoliv na zeměkouli vzniká tím, že v jednom místě se ohřívá vzduch, v našem případě v koupelně nad vanou s teplou vodou. Tento teplý vzduch stoupá vzhůru a pod něj se automaticky dostává vzduch studený, ale tento chladnější vzduch musí odněkud a někudy přijít. Přichází otvory s nejnižší polohou a z míst, kde je nejchladněji. Fyzikální zákon říká, že jestliže v jednom ze tří míst je nejtepleji a dalších dvou místech je chladněji a v jednom ze dvou je nejchladněji, pak pod stoupající vzduch v nejteplejším místě, se dostává chladný vzduch právě z toho místa, které je ze všech nejchladnější. A to i tehdy, když má ztíženější podmínky v našem koupelnovém případě, i když ventilační otvory jsou výše posazené z toho nejchladnějšího místa, než z toho méně chladného. Z toho plyne, že naše koupelna si raději vymění vzduch s mrazákem, než s obývákem. Chápete? Pokud ne tak si to přečtěte ještě jednou a snažte se to pochopit, protože to je jedna z nejdůležitějších věcí, na které musíte myslet, pokud si navrhujete koupelnu a nechcete v žádném případě použít nucenou ventilaci (jsou i tací..). Tento jev má svůj speciální název, ale já jej zapomněl. Kdyby jste to někdo znal, tak mi prosím napište.




Odvětrání koupelny nucenou ventilací 

Nucenou ventilaci volí každý stavebník, který si nechce přidělávat starosti a chce šetřit čas i peníze (není ale každý takový..). Jak už název napovídá, nutíme vzduch přijít a odejít a jistými drobnými úpravami mu vyčleníme cestu a tím pádem jej přinutíme udělat to, co chceme. To znamená větrat. Stačí jako v předešlém případě upravit dveře a do sníženého stropu zabudovat ventilátor, který odvede vlhký vzduch z koupelny mimo budovu. Jen nezapomeňme na zateplení potrubí, kterým bude proudit vlhký vzduch ven, aby se nesrážela pára vně roury. Tento ventilátor, pokud jej elektrikář tedy správně nastaví, se spouští rozsvícením světla v koupelně a svou činnost zastaví až dvakrát vymění vzduch v koupelně po jejím opuštění uživatelem, který nezapomene zhasnout světlo. Ventilátor by měl být spustitelný také samostatným spínačem. Umístění ventilátoru se volí do míst, pod nimiž se nejvíce tvoří páry nebo „výpary“(v případě, že se jedná o koupelnu s wc dohromady). Pokud zvolíte pro odvětrání tento způsob, odpadají vám starosti, zda jste správně umístili třeba okno, které je v tomto už jen světlíkem a jeho parapet jen odkládací plochou pro všechno co v koupelně nepotřebujete.




Izolace koupelny

Dobře odvětrat koupelnu, znamená vyhnout se problémům. Voda z koupelny se dostane snadno do konstrukce a proniká do jiných míst a ze všeho nejraději se voda z vaší koupelny dostává k sousedovi pod vámi. Všechny argumenty proti použití izolace koupelny jsou liché a neopodstatněné. Už jsem slyšel takové nesmysly, jako že při použití správného lepidla na obklady a dlažbu plně nahradí izolaci – NESMYSL. Ne že by nějaká taková lepidla neexistovala. Většina moderních cementových lepidel a tmelů má určitou schopnost vodonepropustnosti, stejně tak jako kvalitní spárovací hmoty. Ale má to jeden takový háček. Úplně každá stavba se hýbe na svém podloží. Jsou to sice jen milimetry za rok a v žádném případě to nemá vliv na statiku domu, ale při těchto pohybech se objevují malinkaté trhlinky a prasklinky. Jsou jako nitky a neznamená to pro stavbu vůbec žádné nebezpečí. Ale když se vám taková trhlinka objeví v koupelně a úplně nejraději se dělají v koutech u podlahy, tak i nejlepší lepidlo selhává. Protože prasklinka je vlastně otvor, kterým může pronikat voda. Pak už je to jen otázkou měsíců, než se voda z koupelny proniknuvší touto prasklinkou, dostane do konstrukce domu. Tak proto musíme izolovat koupelnu.
Hydroizolace koupelny se provádí speciálním nátěrem. Tento nátěr je součástí hydroizolačního systému, jehož dalším dílem je speciální izolační páska, která se lepí právě pomocí izolačního nátěru. Na trhu je několik systémů hydroizolací pro koupelny a všechny pracují na podobném principu. Ty nejdražší jsou víceméně jen propracovanější a jejich součástí je plachta ze stejného speciálního materiálu, jako jsou pásky jiných systému. Rozdíl je v tom, že plachta se aplikuje celoplošně pomocí cementového lepidla a lze na ni ihned obkládat, což na nátěr nelze. Ale jinak je účinek stejný.
Izolace se aplikuje jak na stěny tak i na podlahu. Podklad musí být suchý a vyzrálý. Beton musí být starý nejméně 20 dnů, omítka musí být stará nejméně 7 dnů. Dříve než se pustíte do izolovování, ČTĚTE NÁVOD OD VÝROBCE!!




Používejte pouze izolační materiály určené pro koupelny. Nenechte si nakukat nějakým ignorantem, že izolace, která je dobrá na střechu, je stejně dobrá i do koupelny. NENÍ TO PRAVDA.
Rozdíl je v použitých materiálech. Je rozdíl v tom, jaké vlivy působí na střechy a jaké hygienické podmínky umí ta která izolace nabídnout.
Podlaha se izoluje kompletně celá. Stěny se izolují v místech, kde je vana, sprchový kout, umyvadla nebo jiné vývody vody ze zdi, minimálně však 15 cm od podlahy kolem dokola celé koupelny.
Další fáze izolace v koupelně je utěsnění všech spojů a styků materiálově různorodých předmětů (styk vany, umyvadla, klozetu a bidetu s obkladem a dlažbou) a vnitřní rohy, kde stýkají dvě stěny a styk podlahy s obkladem. Vnější kouty se opatří plastovou lištou při obkládání. Také na vnitřní rohy se dají použít lišty, ale to nedoporučuji u vodorovných vnitřních rohů. Důvod proč dávám takováto doporučení, je v detailech, jejichž popis už je sám o sobě tak obsáhlý. Váže se k němu spousta fyzikálních a statických faktorů, že by to vydalo na článek o úplně něčem jiném. Samozřejmě, že použití plastových lišt (jsou i kovové) není chybou, ale existují případy a situace, kdy je lépe ošetřit vnitřní rohy sanitárním silikonem. Aplikace sanitárního silikonu není nijak složitý úkon, ale snadno se z něj stane patlavá nevzhledná hrouda a při nedodržení některých zásad se pak silikon ocitá i na místech, kde jej rozhodně nechceme a jde hodně špatně odstranit. Výsledný žádoucí efekt má vzhled úhledného žlábku perfektně spojující předměty. Jelikož je silikon po vytvrdnutí stále pružný a houževnatý, je ideálním materiálem pro těsnění v mokrém prostředí. Kdyby Vás napadla otázka, proč utěsňovat styk umyvadla či vany, když nehrozí pronikání vody, protože jsme provedli perfektní izolaci, odpovídám dopředu. Je to proto, aby se v těchto mezerách netvořila plíseň z vlhka. Silikonem neutěsňujte mezery širší než je 1cm.




Silikonování koupelnových zařizovacích předmětů.

Silikon se dodává v tzv. kartuších a k jeho aplikaci se používá speciální mechanická pistole. Každá kartuš je vybavená návodem k aplikaci a ošetření silikonu, ale jelikož podle mne není tento návod tak úplně přesný, popíšu tuto aplikaci tak, jak je to běžné mezi profesionály.
Krok 1: Kartuš vložte do mechanické pistole a několikerým stiskem vytlačovací páky opatrně kartuš upevněte. Ne moc, jen tak, aby se kartuš nehýbala.
Krok 2: Otevřete kartuš seříznutím zúženého hrdla až k závitu pro aplikační špičku. Ihned po seříznutí nasaďte aplikační špičku a utáhněte na kartuši. Každá aplikační špička je vybavena závitovým uzávěrem. V případě, že tento závitový uzávěr ztratíte, nevkládejte do špičky žádný předmět pro uzavření. Stačí, když ze špičky necháte malý kousek silikonu, který zatuhne a tím tvoří uzávěr. Pro další aplikaci pak tento kousek materiálu odstraníte a kartuš je opět připravena k použití. Vždy ihned po nasazení aplikační špičky do ní vtlačte silikon tak, aby se celá zaplnila. Silikon totiž tuhne za přístupu vzduchu. Pokud byste nechali aplikační špičku prázdnou a měli nasazenou šroubovací krytku, silikon by zatuhl v zúženém hrdle a tím by se stal prakticky nepoužitelný.
Krok 3: Aplikační špičku seřízněte zešikma na šířku těsněné spáry.
Krok 4: Těsněnou spáru dokonale vyčistíme. Nesmý být mastná ani vlhká a nesmí být zaprášená. Jakákoliv nečistota znamená, že se silikon nespojí s podkladem a tím by ztrácel na významu. To se prostě nesmí stát.
Krok 5: Aplikační špičku přiložte na těsněné místo a rovnoměrným tlakem na aplikační páku mechanické pistole vytlačujte silikon a přitom plynule bez zastavení posunujte aplikační špičku po celé délce těsněné spáry. Tím dojde k nanesení silikonu do spáry. Měl by vzniknout malý hrobeček.
Krok 6: Okamžitě po aplikaci uvolněte tlak mechanismu pistole aretační páčkou a zamezte nanesení silikonu kamkoliv jinam než je záměr. Toho dosáhneme snadno tím, že pistol s kartuší položíme na hadřík mimo pracovní prostor tak, aby náhodně uniklý silikon byl zachycen právě hadříkem.
Krok 7: Aplikovaný silikon ve spáře a bezprostřední okolí (cca 2cm na každou stranu) pokropíme mýdlovou vodou. Nejlépe se k tomu hodí mechanický rozprašovač na kuchyňské saponáty. Mýdlová voda zamezí lepivosti již aplikovaného silikonu a můžete jej snadno mírným tlakem jedním tahem po celé délce vtlačit do spáry. To provádíme gumovou stěrkou se zaobleným rohem a nebo nejlépe prstem. Stěrka nebo i prst musí být také od mýdlové vody.
Těchto pár kroků je cesta k úspěšné aplikaci sanitárního silikonu.




Topení v koupelně

Topení v koupelně je zvláštní kapitolou. V podstatě máme na výběr z několika možností, jak vyhřívat koupelnu. Základní a tedy i standartní verze je vytápění pomocí topného žebříku. Je to vlastně klasický „radiátor“ mající tvar žebříku. Tento praktický tvar kromě toho, že dobře vypadá, je výborný pro sušení ručníků. A čím je tak zvláštní, že jej tu zmiňuji? Tím, že mimo topnou sezonu by nám mohla být zima a kvůli koupelně zatápět pro celý dům je mírně řečeno neekonomické. Proto se dá tento topný žebřík vybavit elektrickou patronou s termostatem. Používá se to tak, že se uzavře topný žebřík topnému okruhu a zapojí se termostat, který ohřívá vodu v topném žebříku. Jak jednoduché… .




Další možností je elektrické podlahové topení. Jeho vtip spočívá v odporovém drátu hadovitě připevněném k plastové síti. Toto topení se pokládá těsně před montáží keramické dlažby do tenké vrstvy cementového lepidla. Je nutné však upozornit na skutečnost, že elektrické podlahové topení není schopno vyhřát prostor koupelny do pohodového tepla. Teplo, které projde přes vrstvy lepidla a keramické dlažby se rovná teplotě těla nebo jen o malinko víc. Proto také velice dlouho trvá, než uživatel ucítí teplo. Toto topení je dobré jen proto, aby vám nebyla zima od nohou, když bosí stojíte v koupelně. Když chcete mít účinné teplo při používání koupelny, musíte toto topení zapnout o několik hodin dříve. Je mnoho prodejců a distributorů, kteří melodramaticky odpřísáhnou fakt, že jejich podlahové topení umí vyhřívat téměř okamžitě, a že během pár minut máte v koupelně jako v sauně. A když jim sdělíte, že to není pravda, tak vás nařknou z toho, že buď máte topení špatně naistalováno, anebo máte nějaký zastaralý výrobek. Pár takových vykuků jsem potkal a vždy lžou to stejné. Nenechte se uchlácholit chytráky, co potřebují prodat a houby je jim po tom, co chcete a co očekáváte. Když budete pořizovat toto topení nechte si je zabudovat elektrikářskou firmou, která je schopná, vám dát na toto razítko o odborné instalaci. Ptejte se prodejce na všechno, co s tímto topením souvisí. Ptejte sa na dobu, za jakou začnete cítit teplo od zapnutí. Zajímejte se o spotřebu elektrické energie, na záruční podmínky a také se ptejte, kdo uhradí škody způsobené vadným výrobkem. Uvědomte si, že toto musíte mít ošetřené, protože když se zjistí, že topení je nefunkční a termostatem to není, pak to musí být v tom odporovém drátu. To znamená, že se musí vybourat dlažba, která už je nepoužitelná a po opravě znovu zabudovat novou dlažbu a to všechno není zrovna zadarmo. Když s těmito otázkami vyrukujete na prodejce nešetřícího superlativy na elektrické podlahové topení, celkem snadno jej tím donutíte říkat pravdu. Trvejte na svých právech…




Elektroinstalace v koupelně

Vše co je v koupelně kovové, musí být opatřeno zeměním. Jsou to všechny baterie, plechová vana, plechová sprchová vanička, kovové zárubně a všechny použité elektrospotřebiče. Veškeré práce spojené s elektroinstalací může provádět pouze elektrikář proškolený vyhláškou č. 50 Sb. To je speciální elektrikářská směrnice. Dále musíte mít na elektro zařízení koupelny revizi. Trvejte na vydání revize, i když ji máte na celý dům nebo byt hotovou a koupelnu jen rekonstruujete. Nic se nevyrovná bezpečné elektroinstalaci v tak mokrém prostředí, jako jsou koupelny. V žádném případě si nenechte provádět elektroinstalaci nějakým všeumělem z vesnice, i kdyby se za jeho zkušenosti postavilo deset vašich přátel. A zkazky o tom jak nějaký elektrikář udělal svou práci tak špatně, že to za něj musel opravit „Pepík“ odvedle co je na „to“ nejšikovnější, prostě vůbec neposlouchejte, i kdyby to byla pravda. Tady jdou kamarádi a „stachanovci“ stranou, tady končí veškerá legrace, tady jde přinejmenším o zdraví. A to nepřeháním.




Vodoinstalace v koupelně

Vše co se týká vodoinstalace v koupelně, je dobré svěřit vodoinstalatérům. Není to nezbytně nutné. Když je člověk dostatečně šikovný a má zkušenosti a povědomí, jak se co dělá, může se do instalace trubek pustit sám. Ale pokud máte sebemenší pochybnost o svém umění, je lépe si toho instalatéra pozvat. Jde o to, že profesionálovi jde práce lépe od ruky a je vybaven nástroji a přístroji, kterými dokáže dosáhnout výsledku daleko snadněji, efektivněji a rychleji, než ten kdo sem tam občas dotáhne kapající kohoutek. Před samotnou instalací trubek už je nutné vědět, jaké baterie, umyvadla, vany a sprchové boxy budeme v koupelně mít. Tomu se totiž přizbůsobuje výška a umístění vývodů. Tuto kapitolu zakončím několika postřehy.
1. Vývody pro vodovodní baterie se umisťují ve vzdálenosti 100mm nebo 150mm od sebe, měřeno od středu na střed jednotlivých vývodů. Záleží jakou baterii použijete.
2. Termostatické baterie se vyrábí s rozponem jen a pouze 150mm.
3. Umyvadla se osazují většinou do výšky od 750mm do 830mm od hotové podlahy.
4. Vana se osazuje do výšky 550mm až 650mm od hotové podlahy.
5. Nikdy nepoužívejte jako topidla infrazářiče nebo spirálu.
6. Obkladem nabyde stěna o dalších 9mm. To znamená, že se koupelna rozměrově zmenší o 18mm. Necelé dva centimetry jsou sice pakatel, ale pokud plánujete nábytek na míru, pak je potřeba počítat s každým milimetrem.




Krok za krokem

V předchozích kapitolách jsme si pověděli, jak a co je potřeba znát a dělat, proto nastala fáze, jak to skloubit a časově sladit tak, aby jsme jednotlivé operace provedli v tom správném pořadí. Opět jako vždy postupujeme v krocích.
1)Na začátku všeho je projekt. Ten musí vycházet z požadavků uživatele na zařízení. Zařízení si vybíráme podle toho kolik prostoru máme. Jen málokdy se stane, že můžeme prostor usbůsobit typu zařízení. Ale to už je akademická záležitost.Můžete provést i sami, když máte něco málo zkušeností a správné nářadí. Pokud se do toho pustíte tedy samy, nezapomeňte na záslepky všech rour. Při omítání by mohli být zacákány maltou.




3)Třetím krokem je natažení elektroinstalací. Rozhodně neprovádějte sami. Tuto práci přenechejte odborníkovi, který je prokazatelně proškolen vyhláškou č.50 Sb. o elektroinstalacích a který bude schopen vám vystavit revizi. Nebudu záměrně popisovat ani jeden detail, aby tento text nebyl ani náhodou skrytě chápán jako navádění k samozničení pomocí elektrického proudu. Až bude první fáze elektroinstalací hotova, vypěchujte krabičky svorkovnic a vypínačů zmačkanými novinami. Opět je to proto, aby se při omítání nedostala malta do těchto krabiček. Komunikujte s elektrikářem o tom, co kde a jak chcete mít. Mám na mysli umístění zásuvek, výška vypínačů a poloha světel. Ostatně toto všechno byste měli zohlednit v projektu. Zkontrolujte si ještě před omítáním, zda jsou kabely přivedeny ke všem zamýšleným spotřebičům včetně podlahového topení či ventilátoru.
4)Když už máme všechny instalace hotové, můžeme se pustit do omítek. Opět se musím opakovat, že přesnost pro omítky v koupelně je nezbytná. Tak jak je rovná omítka, tak rovný bude obklad. Rovinnost omítky v koupelně se nevztahuje pouze na svislost a hrbolatost. Je nutné omítat tak, aby byli dodrženy přesně 90° rohy. Vycházíme z toho, že použité další předměty jsou koncipovány do pravého úhlu. Když pak třeba usadíte vanu, jejíž strany jsou vzájemně kolmé, tak se nerovnost stěn projeví zvětšenou mezerou a ne vždy jde takovou mezeru zamaskovat k nepoznání. Při omítkách myslete na to, že jakákoliv nerovnost, které se dopustíte, bude odměněna zvýšenými náklady na realizaci obkladů. Jsou na světě lidé, kteří tvrdí, že dobrý obkladač si poradí s každou nerovností. Ne že by to nebyla pravda, ale proč tomu tak musí být? Na vyrovnání křivé omítky je potřeba další materiál a obkladač používá drahé cementové lepidlo. Řeknete si, těch pár korun mě nezabije, ale to je korunka ke korunce a tak dlouho budete tolerantní k chybám až najednou zjistíte, že ta koupelna vás přišla o tři i čtyři tisíce víc, než jste si plánovali. Komu je to jedno, ten není dobrý hospodář. Nevadí to jen ignorantům co si myslí, že koruna nic neznamená. Další plýtvání při nerovných omítkách je plýtvání časem. Průměrnou koupelnu průměrný řemeslník vyomítá za půlden. Počítejme 4 hodiny. Zaplatíte mu buď za ten čas nebo za metry čtvereční. To je tedy první platba. K tomu je třeba přičíst materiál. Pak zjistíte, že omítka je křivá. Musíte ji vyrovnat. Práce na opravách omítek jsou časově velice náročné a efekt bývá většinou neuspokojivý. To jsou další náklady na materiál. Řeknete si, ať si to opraví ten, kdo to zvrtal. Fajn, ale co ten čas? Nenechte se ukolíbat nějakými lživými argumenty o nějakých normách. Už jsem slyšel chytráky, co na výtku o nerovnosti jejich omítek odvětili, „norma říká 2mm na metr“. To je nehorázná lež, kterou smeťte ze světa tím, že danému matlovi prostě nezaplatíte do té doby, než bude omítka v koupelně, jak se patří perfektně rovná. Koupelna není maštal a navíc je to jedna z nejdražších místností v bytě, tak proč ji dělat ještě dražší kvůli ignorantům, co neumějí dělat rovné omítky. Finální omítka pod obklad má být perfektně rovná, hladká, bez děr a bez nedodělků.




5)Ve chvíli kdy můžeme s čistým svědomím říct, že máme omítku v koupelně perfektně provedenou (dřív rozhodně ne), přistoupíme k izolaci proti vodě. Před nanesením izolačního nátěru necháme omítku v koupelně „vyzrát“ alespoň 3 dny, nejlépe do doby než je úplně suchá. Když nemáme důvod provést dlažbu dřív než obklad, pak izolaci provedeme nejprve na stěnách s přesahem do podlahy.
6) Následuje vyšší dívčí. Obložení stěn keramickým obkladem. Je lépe to nechat na profíkovi, který už to nějaký ten pátek dělá. Když profesionál odejde od práce, je obklad zaspárovaný a čistý.
7) Obklad je hotov, tak můžeme izolovat podkladní beton. Pokud chceme podlahové elektrické topení, pak právě v této fázi je čas na to jej položit. Následuje pokládka keramické dlažby.
8)Máme hotové keramické obklady i dlažbu se vším co k tomu náleží, to znamená i silikon vnitřních rohů. Je čas na kompletaci zařizovacích předmětů. Nejdříve pustíme z uzdy vodoinstalatéra, který namontuje a osadí umyvadla, sprchové boxy a zástěny, všechny baterie a vše napojí na odtok. Nakonec nastupuje elektrikář, který provede uzemnění všech kovových předmětů, nasadí zásuvky a vypínače a zprovozní ventilátor a nasadí svítidla. Doplňky můžete nasadit sami, nebo poproste raději instalatéra. Zrcadla, věšáky a sušáky a jiné serepetičky prostě nechte osadit tím, kdo ví kam se to montuje a kde se to bude nejlíp hodit.
A máme koupelnu hotovou.




Klenby 5




Izolace klenutého sklepa

Podíváme se na to, jak izolovat klenbu. Dál budu psát o klenbě jako o sklípku. Jako každá konstrukce obklopená zeminou, by měla být klenba izolována proti podzemní a zemní vlhkosti. Kdyby se snad někdo našel, kdo by se chtěl ptát „proč?“, pak jej musím odkázat na hlubší studium.
Celá izolace spočívá v obalení celé konstrukce materiálem, který nepropouští vodu a umí zabránit podzemní části vegetace, aby jím prorůstala. Máme na výběr vlastně dvě možnosti. A ani jedna není bez práce.




Izolační pás

Sklípek můžeme uzavřít před okolní zeminou klasickým izolačním pásem tak, jako se provadí izolace základů domu, tedy použitím asfaltového izolačního pásu nebo svařovací PE folií. Tuto izolaci pak obsypeme zeminou a popřípadě před obsypem, ještě tepelně izolujeme proti mrazu. To je způsob, který bych na svém sklípku nikdy nezvolil. Je to důvod „zdravotní“ ve smyslu zdraví pro stavbu. Konkrétní radu, jak izolovat stavební konstrukci pomocí těchto běžných metod, zde nedám, protože to je věc tak známá a běžná, že ji zvládne opravdu úplně každý. I když existuje několik postupů, které nám ulehčí život. Při zásypu takové izolace především myslíme na ochranu izolace před mechanickým poškozením. Může to být buď obezdívka nebo malá vrstva slabého betonu, které ochrání izolaci před ostrými kamínky v zásypu.




Přirozená izolace vrstveným obsypem

Klepněte na obrázek




Další způsob, jak izolovat stavební konstrukci od vody a zeminy, je přirozenější a staletími osvědčený. Dlouho jsem se trápil otázkou: „Jak izolovali klenby ve středověku?“ Odpověď je snadná, ale obšírná. Pro správné pochopení odpovědi je nutno si uvědomit a pochopit princip prostupování vody ve všech skupenstvích některými materiály. Chce se mi sem dát tu jedinou a jednoznačnou odpověď a vyzvat čtenáře k víře, že toto je jediná možná funkční forma. Ale abych nebyl dogmatikem, dám malé vysvětlení k tomu, co tu představím.
Předpokládám, že postavíme klenbu segmentovou, tedy ne z jednoho kusu betonu (monolit), ale z cihel nebo kamene. Ať se nám to líbí nebo ne, vyskytuje se nám uvnitř určitá vlhkost. Za běžných klimatických podmínek bude vlhkost absorbována do okolního materiálu. Tímto materiálem bude prostupovat a bude se kumulovat na neprostupné vodonenosné vrstvě. V okamžiku nasycení materiálu vlhkostí tak, že už nebude schopen přijímat další, začne se vlhkost projevovat a škodit. Příroda sama dává možnost, jak se bránit. Využijeme přírodního materiálu, který umí vlhkost přijmout a vést, ale pak také musíme použít materiál, který umí vlhkosti zabránit, aby postupovala dál. Tyto materiály musíme poskládat tak, aby spolu navzájem tvořily kompaktní a funkční celek.
Jestliže už jednou vlhkost pronikne ze sklípku přes zdivo do okolního terénu, musíme ji někam a nějak odvést. Tuto práci za nás provede štěrk ve frakci 4-8 mm ve vrstvě minimálně 10 cm. Jenže my musíme zabránit vlhkosti z okolního terénu, aby nezneužila tento náš štěrk pro svoje účely a musíme štěrk chránit vrstvou kvalitního jílu. Ne však jílovitou hlínou, ale čistým jílem. Není zase velký problém, takový jíl sehnat. Jeho vrstva by měla být minimálně 50 cm. Jílová vrstva je jako krunýř, přes který se voda nedostane. Ale je to opět voda, která umí jíl odnést při přímém působení. Proto vrstvu jílu ochráníme vrstvou štěrku frakce 4-8 mm, tloušťky 15-20 cm. Na tento štěrk pak už můžeme konstruovat humózní vrstvy pro vegetaci. Ovšem při dnešních možnostech, které poskytují mnoho zajímavých materiálů, je vhodné použít na poslední vrstvu štěrku ještě geotextilii, která umí zabránit prorůstání kořenů a prostupování humusu do štěrku.
Toto vrstvení má svůj význam i pro tepelnou izolaci. Jelikož vytvoříme vrstvu o mocnosti 90 cm, vytvoříme vlastně nezámrznou hloubku a tudíž se nemusíme bát výskytu rosného bodu ve sklípku.




Izolace proti radonu

Protože je sklípek v zemi vlastně podzemní stavbou, je nutné si uvědomit i možnost působení zemního plynu radonu. Toto působení je pro člověka nebezpečné, pokud se dlouhodobě zdržuje v místnosti, která není proti radonu odizolována a není vybavena nuceným větráním. Proto si musíme ujasnit, kolik času chcete denně strávit v takovém sklípku, který není proti radonu izolován. Nicméně zase poddávat se strachu z plynu, který nám lidem a zvlášť zemědělcům a horníkům dělá společnost po staletí, myslím není na místě. Především neexistuje stoprocentní ochrana před tímto plynem. Tento plyn se kumuluje v nevětraných místnostech a navíc v takových koncentracích, které ani lidské tělo nezaznamená. Pokud však hodláte v sklípku strávit denně i 8 hodin denně bez pohybu, pak se raději zamyslete nad protiradonovou izolací. To je asfaltový izolační pás s hliníkovou folií. Aby taková izolace měla význam, musíme sklípek hermeticky uzavřít folií, ale zase vystavujeme zdivo sklípku vlhkosti, která se prostě v podzemních stavbách vyskytuje a pro samou izolaci ji nemůžeme odvést.




Odvětrání sklípku

Při úvahách o větrání prostor sklípku si opět musíme ujasnit, jak velký prostor máme ve sklípku a jaký účel má sklípek plnit. Větráním rozumíme výměnu vzduchu. Jenže když přivedeme do sklípku vzduch nový, bude o stejné teplotě jako je teplota místa, ze kterého čerstvý vzduch přichází. Proto, jestliže chceme dosáhnout v parném létě toho, že se v sklípku příjemně zchladíme u pohárku Tramínu, musíme také dosáhnout toho, aby se vzduch ve sklípku nesmísil s teplým vzduchem zvenčí. Jinak je nám takový sklípek k ničemu. Další postřeh, který jste mohli zaznamenat je, že jablka souseda se v jeho sklípku nezkazí ani po roce. Čím to je? Jednak tím, že se o své ovoce umí postarat a jednak tím, že v jeho sklípku je konstantní, tedy neměnné prostředí, co do teploty a vlhkosti a hlavně bakteriálního a esenciálního složení vzduchu. Říká se tomu někdy mikroklima. Píšu to tu velmi polopaticky, ale celá záležitost s mikroklimatem je velmi složitá a pro naše účely stačí to, co si tu napíšeme. Zkráceně vzato, vzduch v dobrém sklípku se vyměňuje velmi pomalu. Pro výměnu vzduchu ve sklípku musí stačit přirozené odvětrání dveřmi, ve kterých je dobré udělat větrací otvory. Jednak pro výměnu vzduchu a jednak pro odvod případných plynů jako metan. To pro případ, že by se vám vyskytlo nějaké nahnilé ovoce, které při rozkladu právě metan produkuje. Metan se nesmí kumulovat na jednom místě a musí mít možnost uniknout z prostoru ven.
Při užívání sklípku také můžete narazit na turbulence. Turbulence je meteorologický jev a stejně jako pro letadlo, tak i pro sklípek to není jev žádoucí. Jde o to, že když je rozdíl teplot mezi sklípkem a venkem příliš velký, snadno se stane, že vzduch ve sklípku se vymění příliš rychle a najednou. To je nejlepší cesta, jak si nechat zkazit ovoce. A co proti tomu dělat? Neprovádět žádné kroky a opatření pro ještě chladnější sklep. A jaké to můžou být kroky? Někdo si udělá ve sklípku ještě hlubokou studnu, ze které jde chladno… takový sklep nemá pro uchování potravin žádný význam a není to k ničemu. Je dobré udělat vchod do sklípku pod úrovní terénu, aby na dveře a větrací otvory v nich nepůsobily povětrnostní poryvy. Na zimu pověste asi tak 50 cm od dveří z vnitřní strany závěs, aby dovnitř nemohl mráz. Pokud stavíte sklep pro uchování potravin, je důležité každé jaro, takový prostor vybílit vápnem. Je to skvělá desinfekce.




Zásyp klenutého sklepa

Každý výkop a tedy i sklep zasypáváme po vrstvách. Jednotlivé vrstvy se hutní, buď vibrační deskou nebo vibračním pěchem. Každá vrstva by neměla být víc než 30 cm silná. Větší vrstvu už nelze dokonale hutnit. Každá zemina si po nějakém čase „sedne“ sama, ale na to je lidský život příliš krátky a čas příliš drahocený, než abychom si mohli dovolit čekat… Nezhutněný zásyp má tendence se propadat a úpravy takto propadlých míst jsou zbytečně nákladné a zdržující. Proto hutnění vrstev věnujeme dostatek času a energie. Vyplatí se to.




Reakce na komentáře pod článkem:
V komentářích pisatelé uvádějí způsob izolace sklepa, který neprodyšně uzavře celou konstrukci do „nepromokavého pláště“. Ano, jde to a je to velice snadné. Není ani třeba používat speciální izolaci, vlastně stačí pvc folie tl. 2mm položená na netkanou geotextilii a netkanou textilií chráněná a celou konstrukci nakonec přikrýt tepelnou izolací a provést zatravňovací vrstvy. Jenže tento způsob izolace je vhodný pro suchý sklep, který je izolován kompletně, tedy i z podlahy. Větrání je v suchém sklepě zajištěno pomocí komínového efektu nebo nucenou ventilací. V suché sklepě pak můžete i bydlet. Na kolik je suchý sklep vhodný pro uchovávání ovoce nebo zeleniny je na zvážení každého pěstitele.
Použití hydroizolace na „vlhký“ sklep může být kontraproduktivní. Mokrý sklep neizolujeme v jeho spodní části, proto je v prostoru sklepa vysoká vzdušná vlhkost. Tato vlhkost však prostupuje konstrukcí a kondezuje právě na nejbližším nepropustném materiálu, tedy hydroizolaci. Kondenzát se pak bude vracet v kapalném stavu do konstrukce, což vůbec není ku prospěchu.




Klenby 4

Postavíme si jednoduchý klenutý sklípek a začneme tím, že si ujasníme, co vlastně od sklípku očekáváme a hlavně si pro něj vybereme vhodné místo. Nejčastěji se staví sklípky pro uchování potravin a pak také pro pobyt a posezení s přáteli u dobrého vínka či piva. Od sklepa očekáváme stálou (konstantní) teplotu v rozmezí od 8°C do 15°C a také stálou relativní vlhkost v rozmezí buď 40-55% nebo pak vlhký sklep rozmezí 60-90%. Rozdíl pro konstrukci pak znamená jiné uspořádání izolace a jiná skladba podlahy.

Kam umístit klenutý sklep

Sklep můžeme umístit v podstatě kamkoliv, kde můžeme kopat do hloubky. Ideální místo pro sklípek je dutina ve svahu. I na rovině lze samozřejmě vykopat jámu pro sklípek, ale zvolte takové místo a takovou hloubku, abyste mohli klenbu zasypat vrstvou zeminy do výšky minimálně 90 cm nad konstrukci klenby.

Jak velký výkop pro sklep s klenbou?

Hloubku jsme si vysvětlili výše. Rozměr výkopu je důležité dodržet tak, aby byl výkop na každou stranu konstrukce větší alespoň o 60 cm. To proto, abychom se mohli ve výkopu pohodlně a bezpečně pohybovat. Jestliže bude výkop pro sklep hlouběji oproti okolnímu terénu o více než 150 cm, musíte provést svahování. To znamená, že stěny výkopu nesmí být svislé, ale musí být zešikmené. Ideální svah je 45°. Výkop se svahuje, aby nedošlo ke zborcení výkopu, který by mohl zavalit pracovníky na dně. Je to velice nebezpečné. Toto riziko nikdy nepodceňujte, ani kdyby se vám stěny výkopu zdály tvrdé jako skála.. zde

Základy

Pro suchý sklep uděláme nízké základové pasy, přes které se provede základová deska s hydroizolací, na kterou se pak vytvoří suchá finální úprava. To může být cokoliv.
Pro vlhký sklep uděláme hlubší základy bez základové desky, odizolujeme pouze zdivo od základu, aby nevzlínala vlhkost do zdiva. Na podlahu použijeme betonovou dlažbu posazenou do štěrkového lože, jehož tloušťka by měla být alespoň 20 cm.
K patě základů pak vložíme dranážní roury. Pokud děláme suchý sklep, pak bude drenážní roura položena kolem dokola celého objektu a vyústěna do jímky nebo vodoteče. O drenážích se dočtete víc na tomto odkazu.
Pokud děláme vlhký sklep, pak bude drenáž jen po dvou stranách základu, aby odváděla jen velký nápor spodní nebo povrchové vody. Účelem je v případě vlhkého sklepa, aby vlhkost procházela štěrkovým ložem pod dlažbou a tím se vytváří vlhké prostředí.

Šablona

Před započetím stavby klenby, musíme mít vyrobenou šablonu a to nejlépe ze dřeva a také bychom měli provést svislou podezdívku. Tvar šablony musí přesně odpovídat rozměrům budoucí klenby. Šířka šablony je dána skutečností, zda provádíme jednoduchou místnost s půlkruhovou klenbu nebo budeme vytvářet křížování dvou klenutých chodeb. Pro jednoduchou chodbu stačí šířka šablony 1 metr, kterou budeme posunovat po lyžinách tak, jak se bude postupně klenba zdít. Pro šablonu vytvoříme stolici s lyžinami, po kterých se bude šablona pohybovat při posouvání na další úsek zdění. Šablonu musíme posadit na místo tak, aby byla naprosto vodorovně a byla stabilní. Šablona musí být postavena na klínech nebo šroubovacím mechanismu, kterým docílíme snadné manipulovatelnosti. Když vyzdíme na šablonu část klenby a potřebujeme ji posunout, musíme nechat šablonu mírně klesnout a pak teprve s ní pohybovat. K tomu právě je potřeba oněch klínů nebo šroubovacího mechanismu, kterým spustíme šablonu o 20-50 mm. Lyžiny pro pohyb šablony by měli být vybaveny plochou, která vyvíjí co nejmenší tření, aby bylo možno šablonou co nejsnadněji pohybovat. Více zde

Zdění klenby

Zdění klenby začínáme vždy a za všech okolností od spodu. Maltu naneseme na podklad a pak do ní položíme cihlu tak, aby celou plochou dosedala na šablonu. Tím docílíme velice důležité polohy spár, které směrují vždy na střed poloměru klenby. Za žádných okolností nesmíme dopustit, aby jednotlivé cihly byly položeny nakřivo či v jiném směru. Zdění jednotlivých řad se musí provádět současně na obou stranách šablony. Tím zajistíme rovnoměrné zatížení šablony. Vrchol klenby musí být za všech okolností ukončen vrcholovým klenákem. Vrcholový klenák je tvarovaný segment klenby, který klenbu uzavírá na jejím vrcholu. Vrchol nikdy nesmí být zakončen spárou, to je statická velechyba, která bude mít za následek praskání klenebného zdiva a následně pád. Vložením vrcholového klenáku se klenba uzavírá a stává se samonosnou. V tom okamžiku může dojít k odstranění či posunutí šablony. Po vyzdění celé konstrukce můžeme nanést vápenocementovou omítku. Vnitřní zdivo se může vyspárovat. Následuje vyzdění čel klenby.

Zásady pro správnou konstrukci klenby

Konstrukce, na níž bude klenba stát, musí být perfektně vodorovná.
Šablona klenby musí být pevná a tuhá.
Šablona klenby musí být vyvážená a zajištěná ve stálé poloze, aby nedošlo k jejímu pohybu během zdění.
Šablona klenby musí být podklínovaná nebo vybavená šroubovacím mechanismem, aby ji šlo snadno spustit a posunout.
Vyzdívání klenby musí být prováděno z obou stran současně.
Nejvyšší místo klenby nesmí být zakončeno spárou.
Nejvyšší místo klenby musí být zakončeno vrcholovým klenákem.
Šablonu klenby lze odstranit až po vsazení vrcholového klenáku.
Zdivo klenby musí tvořit převazbu jako u svislé zdi.
Když se klenba začne po vyzdění deformovat, nesnažit se jí zachránit, je nutné ji rozebrat a udělat znovu a pořádně.
Další díl o klenbách bude věnován izolaci klenby.

Klenby 3

Čím je klenba ve stavebnictví výjimečná? Svou únosností, kterou jí dává tvar oblouku. Pevnost a stabilita stropů či překladů tvořených klenbou z běžných pálených cihel je dokonce relativně vyšší než u běžných konstrukcí moderního typu. Proč relativně? Protože klenba je tak pevná, jak pevný je materiál . A cihla, ze které je klenba většinou tvořena, je pevná opravdu hodně. Proč se dnes klenba nepoužívá v běžném stavění, je nastíněno v minulém díle.
V tomto díle se budeme zabývat konstrukcí klenby a její schopností přenášet zatížení. Celý fígl spočívá v zakřivení oblouku. Nejefektivnější klenutí je ve tvaru půloblouku. Přesná polovina kruhu totiž přenáší zatížení do základu naprosto svisle. Proto ani na tvar paty klenby není kladen zvláštní nárok stejně jako na konstrukci nesoucí klenbu. Nároky na stabilitu a únosnost nosné konstrukce pro klenbu stoupají s tím, jak se zvětšuje poloměr kruhu opisující tvar klenby. Jsou to nároky na schopnost přenášet šikmé tlaky přecházející z oblouku klenby. Víc než tisíc slov napoví obrázek.
Poloměr klenby Vezmeme-li v potaz fakt, že klenbový oblouk je vlastně jen kruhová výseč, jejíž délka tětivy je dána rozpětím, které se má překlenout, dojde k základním tvarům jejíchž použití a využití se odvíjí od účelu objektu, který je klenbou opatřen. Třeba klenba stropu s nejnižším vrchlíkem (velký poloměr) se používala v hospodářských budovách, protože na hospodářské budovy se nekladly estetické nároky a musely být postaveny s minimem nákladu a to znamená za použití co nejmenšího objemu stavebního materiálu. Cihla byla vždy velmi levným materiálem na pořízení a byla taktéž nejdostupnější co se zdrojů týče. Ale to už je jiné téma…. počátek poloměru „chlévské klenby“ se nacházel v úrovni podlahy. Stejný počátek poloměru pak ve chlévech měly stavební otvory (pokud byl projektant nebo stavitel na úrovni). Tímto stylem klenutí se za použití minimalizovaných nákladů dal vytvořit strop a překlady. Pořád mějme na paměti, že dřevo a kámen sice nebyly drahé suroviny, ale zdroje se nacházely někdy dost daleko.
Klenutí stropů s poloměrem rovnajícím se polovině výšky místnosti se tvořilo většinou v chodbách a průchodech nebo štolách. Půlkruhový tvar klenutí je pak nejoblíbenější a na pevnost a stabilitu nejefektivnější. Zatížení je kolmé na nosnou konstrukci. Využití je v potravinářském průmyslu dodnes.
Výše popsané základní tvary klenbových oblouků jsou známé už od starověku a jejich využití bylo bohaté až do doby nedávno minulé, kdy klenby nahradil beton a železobeton, který otvírá úplně jiné možnosti pro tvoření stropů a překladů. Jak staletí plynula, tak se kromě civilizace, vyvíjely i klenby a jejich konstrukce. Přišli na řadu složité tvary. A pro honosné sakrální stavby byly jednoduché klenby nedostačující, jak z hledisky statiky, tak z hlediska světla a větratelnosti. Tak nastoupily klenby s dvěma poloměry, což byla malá stavební revoluce. Dvouobloukové klenbyTyto klenby jsou velice náročné na provedení a dnes se prakticky vyskytují jen v historických budovách. Dalšími variacemi se utváří nesčíslné množství tvarů klenebných oblouků.
V dalším díle už se pustíme do praktického stavění klenby.

Klenby 2

Použití jakéhokoliv klenutí ve stavebních konstrukcích je vždy na dlouhou debatu a přemýšlení. V bytech a domech pro bydlení se klenba používá spíš pro zvýraznění, nebo možná odlišení stavebních otvorů. Tedy častěji dveřních otvorů než oken. Berme v úvahu fakt, že klenutí dveřního otvoru ubírá místo pro pohyb otvorem tím, že „zakulatíme “ horní rohy dveřního otvoru. O použitelné průchodné šířce dveřního otvoru můžeme říct, že je tak široká jako je její nejužší část. Proto dveřní otvor jehož původní průchodná šířka byla 800 mm, se stává vytvořením klenutí podstatně užší a méně snadno použitelná pro průchod třeba s nábytkem nebo objemnějšími zavazadly anebo třeba s dítětem v náručí a podobně.
Použití v okenních otvorech podléhá stejnému principu a zásadám jako u otvorů dveřních. Tedy musíme myslet na to, že klenutí bere prostor pro přístup světla do místnosti. Ono to vypadá velice hezky, takové klenuté okno, ale také by vás mohlo začít pěkně zlobit právě nevhodným navrženým zakřivením oblouku. Zatímco u dveří se spíše smíříme s přísně půlkruhovým tvarem oblouku, pak u okna použijeme raději vrchlík většího kruhu jehož střed se nachází nejvýše na úrovni podlahy patra v němž se okno s klenbou nachází. Na každý pád je nutné se zamyslet nad estetickou funkcí oblouku, zda je opravdu přínosem a zda esteticky ladí se zbytkem konstrukce. Viděl jsem dům ve stylu „ Podnikatelské baroko“ a málem mne trefil šlak. Barák jako kostka a vprostřed fasády okno s půlkruhovou klenbou velkou jako kráva. To je prostě strašlivý paskvil a hřích. Dům jako celek musí mít styl a ten musí být zachován.
Další použití kleneb je ve stropních konstrukcích. V dnešní době použít klenbu do obytné místnosti je chybou. Klenba svým tvarem je předurčena k velkým potížím s cirkulací vzduchu v místnosti. Čím je klenba stropu vyšší, tím hůře je taková místnost vyvětratelná a vyhřívatelná. Rozložení tepla v místnosti se stává nerovnoměrným. To už věděli naši předkové, kteří přišli na kouzlo rovných trámových stropů, které jsou výhodnější také pro přirozené osvětlení místnosti. Dalším důvodem proč se dnes nepoužívají klenby, je jejich náročnost na čas provedení, finanční náklady a prostor, který zabírají. Klenba v prostoruSkoro by se mohlo zdát, že všechny karty hrají proti použití kleneb, ale není tomu tak úplně docela. Klenbový oblouk má neuvěřitelnou nosnost a odolnost proti všem kladným tlakům. (kladný tlak = tlak působící ze shora dolů ve všech úhlech) Dále pak prostor tvořený klenbou má vysokou schopnost udržet si určité mikroklima. A to nám napovídá že se klenuté prostory výborně hodí pro podzemní sklípky třeba pro vinaře. Vinařské sklípky jsou umístěny nejčastěji pod zemí a proto na ně ta zemina působí právě kladným tlakem a tento tlak je klenbou rovnoměrně přenášen do základů. Tlak na klenbuA kde jinde než v potravinářství je důležité uchování konstantního klimatu? Nejsou to jen vinaři, ale také sýraři kdo rád používá klenuté místnosti. A to jsem nezmínil prostory pro uchování zemědělských plodin jako jsou jablka nebo brambory.Ono by se toho našlo víc, ale jako demonstrace by to mohlo stačit. Dovolím si ještě připomenout i to, že v klenutém sklípku se degustátor cítí lépe než v hranatém,když zkoumá vlastnosti dobrého ročníku Svatovavřince 😉 Další díl o klenbách bude o povaze konstrukce klenby.

Železobetonový věnec




Železobetonový věnec je velmi důležitým prvkem stavby. Proto není dobré podcenit jeho význam.
Železobetonový ztužující věnec (dál už jen věnec) má jednoznačný úkol. Stužuje, svazuje, obepíná, přenáší zatížení. Jeho role na stavbě je jen velice ztěžka nahraditelná.
I když postavíme dokonale rovnou svislou zeď, kol kolem celé místnosti nebo domu, zdálo by se že bude držet pohromadě tak jak se sluší a patří, ale je tu jedna nepěkná vlastnost zdí, která si vyžaduje naši pečlivost. Totiž, po dosažení určité výšky se zeď stává nestabilní a má sklony se vychylovat ze své svislosti a to i tehdy pokud je několik zdí spojeno v rozích. Abychom tomu zabránili, svážeme tyto zdi věncem dohromady. Věnec je vytvořený z betonu a vyztužený je betonářskou armaturou. Věncem jednak ztužujeme zdi, jednak jím dorovnáváme výšku místnosti, protože konstrukce stropu zpravidla leží na věnci. Jaké parametry a vlastnosti má věnec splňovat, musí určit projektant. Jen odborník může správně spočítat všechny síly a tlaky, které budou působit na celou stavěnou konstrukci a podle toho navrhnout jaký beton použít a jak silné železo pro armaturu a v jakém rozmístění se použije. Všeobecně se dá říct o rozměrech věnců toliko:
Musí být široké přes celou tloušťku zdi
Musí být vodorovné. Případné výškové rozdíly se řeší zlomy.
Minimální výška ztužujícího věnce pro kteroukoliv stavbu je 15 cm. Slabší věnec už prakticky nemá smysl.




Věnec je tvořen železnou armaturou = pruty jejichž průměr je v běžném stavění od 6 mm do 20 mm a jsou po obvodu vroubkované a jsou svázány tzv. třmínky. Třmínek je taktéž železný prut průměru většinou 6 mm, vytvarovaný do čtverce nebo obdélníku. Tyto třmínky mají jedinou funkci a to držet tvar prutů tak aby se tyto pruty neprohýbali. Dohromady pruty svázané s třmínky tvoří tzv. koš.




 

Bednění železobetonového věnce

Bednění věnce slouží k tomu, aby beton držel ten správný požadovaný tvar. Bednění musí být pevné a vyztužené, aby tlak betonu toto bednění neroztrhnul. Nezdá se to, ale tlak betonu je dán jeho váhou a ta je značná. Betonová kostka o rozměru 1x1x1 metr /kubík/ váží bezmála 2 tuny a to už je znát na každé konstrukci, které se tato váha dotýká. Pro bednění máme několik možností jak jej zhotovit. Pokud stavíme z materiálu jehož výrobce vyrábí systémově, pak jsou jistě k dispozici tzv. věncovky. To jsou úzké dlouhé cihly jimiž obestavíme prostor pro věnec a vložíme případné zateplení s armaturou a po zatvrdnutí malty zalejeme betonovou směsí. Systémově řešeným materiálem si ušetříme spoustu práce a starostí.
Pak máme možnost si bednění vyrobit samy. Ušetříme tím peníze, ale je to o mnoho pracnější. Můžeme použít prkna která sbijeme k sobě a tím nám vznikne plotna, kterou musíme nějak dostat na stěnu a nějak ji tak přichytit a zajistit proti deformaci a po zatvrdnutí betonu ji zase bez úrazu dostat dolů. Dřevo, které přišlo do styku s betonovou směsí je prakticky znehodnoceno a jen těžko pro něj najdem nějaké další smysluplné využití.
Pak máme ještě možnost použít systémové bednění. Což je v podstatě jako skládačka, ale pronájem je drahý a to nemluvím o dopravě do půjčovny a z půjčovny. Mluvím o půjčení, protože se rozhodně nevyplatí systémové bednění kupovat pro stavbu jednoho domku.



Bydlení v novostavbě

Bydlení v novostavbě, zvlášť na podzim, má svá specifika a nepříjemnosti. A o tom je další povídání.
Postavili jste dům a nastěhovali se do něj a teď je čas na to, aby se ukázali všechny vady a nedostatky, případně jevy související právě se skutečností, že jste stavbu zavřeli. Nejčastějším jevem, který vás potká, když se před zimou nastěhujete do novostavby, je rosení oken a objevení se vlhkých fleků na zdech pod stropem, nebo rovnou na stropech. To je věc tak rozšířená a známá všem stavebníkům, že jsem se rozhodl na to upozornit a poradit co s tím, protože každý nový majitel novostavby je z toho trošku nervózní.
Za půl roku, od jara do podzimu postavíte barák. Úctyhodná rychlost. Ale za tu rychlost se platí daň. Ta stavba nestihne vyschnout a vy už ji zavřete okny a vlhkost zůstává uvnitř. Dojde k tomu, že ta vlhkost se začne dostávat do nábytku, srážet se na sklech oken, nebo na parotěsné zábraně na sádrokartonu a to jsou ty fleky. Najednou vám začnou drhnout dveře o podlahu, protože podlaha, byť laminátová, se vlivem vlhka nadzvedne. Vše trpí, včetně Vašeho zdraví. V domě topíte jako život, na teploměru kotle jsou astronomické hodnoty a vám je stále zima. A kdo za to může?? Vzdušná vlhkost v novostavbě, která nestihla odejít a je zavřená v domě. Otázka zní: Co s tou vzdušnou vlhkostí? Když už jsme tedy nenechali dům vymrznout a vyschnout a tak moc spěchali do nového, tak se musíme smířit s tím, že musíme nastavit zvláštní režim topení a větrání.
Správné topení a větrání v novostavbě

První topnou sezonu nastavte zvláštní režim. Ve všech vytápěných místnostech udržujte stejnou teplotu. To proto aby nedocházelo k cyrkulaci vlhkého vzduchu a jeho následné srážení v jednom místě. Když bude v jedné místnosti o dva stupně chladněji než v jiné, dojde k proudění vzduchu. Můžete nabýt i dojmu, že někde v domě je otevřené okno. Budete cítit chlad, i když v místnosti bude pokojová teplota. Jedná se o tzv. pohodové teplo. vlhký vzduch se vám bude srážet v mikrokapičkách na kůži a mikroproudění vzduchu z chladnější do teplé místnosti, bude na vaši pleť působit jako chlad.
Každých 5 hodin vyvětrat celý dům. Otevřít všechna okna jen v jednom podlaží ( aby nedošlo ke komínovému efektu) po vyvětrání pak v dalším patře. Když otevřete okna jak v přízemí tak i v patře dojde ke komínovému efektu. Totiž i když venku bude relativní bezvětří v domě se vytvoří průvan vlivem stoupajícího vzduchu. To je dáno rozdílem vzdušného tlaku jak při zemy tak o pár metrů výše.
Větrejte intenzivně minimálně 5minut, maximálně 10 minut. Ne déle, aby neschládli stěny. Jakmile schládnou stěny na určitou teplotu, vzdušná vlhkost se na nich bude srážet.
Proč se mlží nová oka

Když si pořídíte nová těsná okna, ať je to z europrofilu, nebo z plastu, může se vám stát. Že se začnou mlžit a v bytě se budou objevovat mokré mapy na zdech a plíseň. Je to velmi častý jev.
Stará dřevěná okna nejsou těsná a propouští vzduch. Tím dochází k samovolnému a někdy nechtěnému větrání. Vzduch v místnosti prostě stále cyrkuluje a vyměňuje. Tím, že vyměníte okna za těsná, zastavíte tuto cyrkulaci. Proto se vzdušná vlhkost sráží na nejchladnějších místech jako je sklo oken, místo toho aby unikla netěstnostmi v rámech. To je důvod proč se naučit větrat.
Dokud se tvoří na oknech kondenzát, tak je to jen signál, že větráte málo. Mějte často otevřenou mikroventilaci a větrejte tak jak je pospáno v předchozí kapitole.

Jak zdít

Rovná zeď je nejdůležitější věc pro stabilitu a bezpečnost stavby.

Zdění je stavební úkon jehož výsledkem je zeď nebo chcete-li, zdivo. Kdo neví co je to zeď, ať raději ani nepokračuje ve čtení. Existuje spousta druhů zdících materiálů používající rozličné technologie, ale všechny tyto zdící technologie používají stejný princip.

Příprava staveniště pro zdění

Předpokládejme, že víme kde přesně má zeď stát, jak je dlouhá a z jakého materiálu ji budeme zdít. Aby naše práce byla maximálně efektivní a nic nás nezdržovalo a moc se u toho nenadřeli (už tak dost na tom, že stavařina je jedna velká dřina)musíme si nachystat materiál k místu zdění tak, aby jsme jej měli po ruce a zároveň nezavazel. Za ty věky co se stavý domy, se vyvinulo pravidlo o rozložení materiálu při zdění (a nejenom při zdění). Je hloupé a otravné chodit si pro každou cihlu dva metry k paletě a pak dva metry zpět. Stejně tak je hloupé přelézat paletu s cihlami jen proto, abychom se dostali k místu zdění nebo zakopli o kýbl s maltou pod nohama. Proto si materiál rovnoměrně rozložíme podél zdi abychom jej měli poruce a stačí se jen otočit a vzít. Materiál dáme asi tak 80 cm od zdi nejlépe na paletách mezi jednotlivími bloky cihel(nebo jiného materiálu)si necháváme asi tak 50 cm místa, aby se dalo projít. Nádoby na maltu uložíme vedle palet s cihlamy. Míchací centrum (místo na míchačku a materiál potřebný k namíchání malty nebo lepidla) si uděláme asi tak dva metry od materiálu pro zdění. Nejlépe to vypoví obrázek.

Vlastnosti zdi

Založení zdi věnujeme velkou pečlivost, protože na tom je závislá budoucí kvalita zdi. Musíme myslet na základní pravidla pro založení zdi a zed budoucí jako takovou.
VODOROVINA- tím je myšleno toliko: Spáry a jednotlivé řady zdi musí být ve vodorovině ve všech směrech. Je to nutné pro stabilitu zdi. I když se to nezdá, zeď samotná vyvíjí celkem velký tlak svou váhou a když se k tomu ještě přidá váha zatížení, třeba stropu nebo překladů či střechy je tento tlak, řekněme, extrémní. Všechny zdící materiály jsou vyráběny tak, aby unesly předepsanou váhu právě jen ve vodorovné poloze. Cihly položené šikmo, křivě, už nejsou schopny dokonale přenášet zatížení a v extrémních případech může dojít, když ne ke zborcení, tak alespoň k praskání zdi. Jen vodorovně postavená zeď dokáže přenášet zatížení kolmo dolů, bez rizika nerovnoměrného zatížení. Další věc se týká také trochu toho jak nově postavená zeď vypadá vzhledově. Je to opravdu jen „kosmetická záležitost“, ale detail prodává celé dílo. SVISLOST – o svislosti platí v podstatě to samé co o vodorovině. Jen dokonale svislá zeď umí dokonale přenést zatížení zdi. Za určitých okolností se dá říct že svislost je důležitější než vodorovina. Pro měření svislosti používáme vodováhu. Její pomocí se svislost měří pohodlně a hlavně rychle. Nicméně já osobně dávám přednost olovnici. Je to sice někdy na nervyjdoucí když fouká vítr nebo když není dobře vidět na celou délku provázku olovnice, ale jen olovnice má tu vlastnost, že měří stále stejně – stále směřuje jen dolů a odchylka je vyloučena, kdežto u vodováhy si nikdy nemůžete být jisti zda je dobře kalibrovaná, nemluvě o tom, že jakýkoliv otřes (pád nebo ťuknutí) ji muže výrazně ovlivnit její vlastnosti a tím ji znehodnotit. PŘEVAZBA – Převazba zdiva je celkem obsáhlé téma, ale my si vystačíme s tím, že budeme mít povědomí o tom co to je a proč ji používáme. Ovšem povědomí nestačí, my musíme tu převazbu také používat a jak jí dosáhnout je úkolem tohoto textu. Smysl a účel převazby spočívá v přenášení bodového zatížení. Představme si zeď jakkoliv vysokou a jakkoliv dlouhou. Se shora na zeď položíme nějaké velké břemeno s velkou vahou, například překlad pro okno. Aby se váha toho překladu roznesla po celé zdi musíme použít převazbu při stavění zdi. To znamená, že překládáme jednu cihlu přes dvě spodní. Myslím že obrázek hodně napoví.

Založení a vyzdívání zdi

Založit zeď, znamená perfektně vyměřit a položit první řádek zdi přesně podle stavebního výkresu. Místo kde bude zeď stát zameteme. Na konec a začátek zdi položíme první cihly do malty. Od jedné cihly k druhé napneme provázek tak, byl v úrovni horní hrany už položených cihel. Tím je dána rovina. Do napnutého provázku dorovnáváme další cihly pokládané do maltového lože. Malty dáváme jen takové množství aby po položení cihly vznikla mezera mezi cihlami vyplněná maltou v tloušťce 0,5 – 2 cm.
Po vyzdění první řady, vyzdíme rohy nebo konce zdí. Důraz klademe na převazbu zdiva.
Nosné zdivo je většinou ukončeno železobetonovým věncem, naproti tomu příčky se dozdívají do stropu. V případě příček je lépe vynechat mezeru od stropu cca 1 cm a tuto mezeru vyplnit PU pěnou, která má mimo jiné i kotvící schopnosti. Pokud dozdíváme do stropu i nosnou zeď, která má strop podpírat, musí být dozděná do stropu po celé své délce i šířce. Toho se snažíme dosáhnout přesným uřezáním řady cihel (pokud řada nevychází na celou výšku cihly). Kontakt stropu a nosné zdi zajišťuje malta, pokud možné v minimální vrstvě.

Klenby 1

Povídání o klenbách začnu tím, že odkazuji na jiné stránky. To z toho důvodu, abych se neopakoval a abych podpořil kvalitní články které na toto téma vznikli.
Pozemní stavitelství Lidová architektura Klenby v historii
Na odkazovaných stránkách se dozvíme o základním názvosloví, historii a funkci.
Co je to vlastně klenba? Vodorovný stavební prvek jehož hlavní funkcí bylo a je, nést nastavenou konstrukci – strop, zdi nebo střechu. Výhodou klenby je její schopnost nést velké zatížení a toto zatížení přenést na jiné konstrukční prvky. Podmínkou správné funkce klenby, je její „klenutí“. Tedy ono charakteristické zakřivení jak obloukové tak trojúhelníkové. Za učitých podmínek může být i vodorovná konstrukce nosného prvku poskládaného z klenbových prvků, nazváno klenbou. Klenba je nosná jen tehdy, pokud poloměr jejího zakřivení má hodnotu minimálně nula. Nikdy ne zápornou. Protože to by už jaksi klenba nebyla klenbou a už vůbec ne nosnou.
Pro zobrazení obrázku na něj klepněte

klenba základní konstrukce

V moderní architektuře má klenba funkci už jen estetickou. Všechny přednosti klenby jako konstrukčního prvku scela převzali betonové a keramické prefabrikáty. Tradiční použití klenby se provádí už jen tehdy, pokud chceme vytvořit dojem starobylosti, nebo pokud chceme navázat na stávající stavební styl.
Co je na dnešním používání kleneb trestuhodné, je jejich vytváření v místech kam se vůbec nehodí. Ještě nedávno bylo v trendu, umístit klenbu nad dveřním otvorem v panelákových bytech. Pak je dojem z takového prostředí spíš negativní, když přijdete do bytu ve kterém je třeba 6 dveřních otvoru v chodbě a z toho jsou dva klenuté a 4 jsou klasicky hranaté s kovovou zárubní. Strašná podívaná. Použití klenby jako estetického prvku má svá pravidla a jejich porušením vzniká dojem neúplnosti a nedodělanosti. Také použití různých stylů klenby v jednom objektu, není právě to nejlepší a proto nabádáme k šetření s použitím klenbových „nápadů“. Klenba, aby vynikla, potřebuje správný poměr prostoru, světla a vkusu. Zkuste nacpat klenbový obklouk do tmavé úzké chodby a výsledný dojem bude stejný jako ve středověké stoce. Podívejte se třeba na moderní výstavbu satelitních městeček z období 90 let 20. století… mnohdy najdete klenbový oblouk nad oknem domu, který je jinak přísně hranatý a jehož fasáda neskýtá ani nejmenší náznak stylových prvků. Jsou i vyjímky, kdy jediný obklouk v kombinaci s přírodním kamenem a štukovou fasádou vytváří opravdu milý dojem. Ale takových objektů je opravdu málo a jedná se většinou o promyšlené dílo kvalitního projektanta, který ví co si může dovolit s prostorem a s materiálem. U takového objektu na kterém je použitklenbový obklouk, většinou jadete také okna doplněná portálem.
Takže pokud jsme Vás neodradili tímto tlacháním o klenbách a jejich použítím, můžete se další informace o klenbách dozvědět v příštím díle.

Jak zazdít a obezdít vanu a sprchovou vaničku




V tomto článku si něco povíme o osazování van a sprchových vaniček. Podíváme se na zoubek možným úskalím, která musíme překonat a na co nesmíme zapomenout

Osazení vany a sprchové vaničky

Každý kdo bydlí a bydlí jako slušný člověk, tak má doma buď vanu nebo alespoň sprchovou vaničku se sprchovým koutem. Proč? To snad ani nemusím k tomu nic psát. (nebo snad ano???) Dříve nebo později dojde v určité fázi zkrášlování a údržbě Vaše obydlí k nějakým rekonstrukcím. Mezi nejčastější rekonstrukce patří rekonstrukce kuchyní a koupelen. V tomto článku se zaměřím na osazování van a vaniček. Vybral jsem si toto téma jednak proto, že v poslední době jsem nejvíc dotazů dostával právě na tuto problematiku a jednak proto, že jsem ve své praxi narazil na spoustu chyb při osazování těchto prvků. Tímto článkem si dávám za cíl ukázat krok za krokem, jak si počínat při osazování a obezdívání van a sprchových vaniček pro sprchové kouty .

Jakou vanu či vaničku vybrat

Stará vana se Vám už nelíbí nebo nevyhovuje Vašim nárokům a potřebám a rozhodli jste se pro novou. Ale jakou? To závisí na několika faktorech.

  • Kolik máme místa pro vanu
  • Kolik máme peněz na vanu





Obecně doporučuji spolupráci s koupelnovými studii. Je to sice trošku drahý špás, ale peníze vynaložené do odborné pomoci jsou znát posléze v konečném výsledku. Nicméně na to jakou si vybrat vanu či sprchovou vaničku, stačíte i selským rozumem a svým citem. Když jsme stavěli před nedávnem bytový dům se 40-ti byty a s celkem 70-ti koupelnami, bylo na první pohled znát, kterou koupelnu si navrhoval kdo sám a kterou koupelnu navrhoval odborník. Jen odborník se umí podívat na celou problematiku v širším kontextu a ve finále umí sladit všechny prvky tak, že celek působí přirozeně a dokonale. Když chcete dokonalost je třeba se dívat i na takové detaily jako jsou třeba dveře a kování. Nechte si prostě poradit a nabídnout a rozhodněte se sami.

Materiál na vany

Na výběr je nepřeberné množství tvarů, velikostí a doplňků. Ale z materiálů má normální smrtelník jen dvě možnosti. Plech a laminát. V případě sprchových vaniček je ještě další možnost a to kámen a keramika. Nabídka jakékoliv jiné materiálové varianty je hodně drahou záležitostí. Výhody laminátu proti plechu jsou asi zřejmé. Laminát nestudí, je lehký, není vodivý, vany a vaničky z laminátu mají daleko více tvarů. Ale on ten laminát nemá jen výhody. Oproti plechu je dražší pořízení, dražší případné opravy.



Tvary van a sprchových vaniček

Existuje jen několik základních tvarů van a sprchových vaniček, ale jejich modifikací je na stovky. Pro naše účely se zaměříme jen na základní tvary. Klasická obdélníková vana – známe asi všichni, obdélníkový tvar. Rohová vana – donedávna ještě před pár lety to bylo celkem luxusní zboží , dnes už skoro běžná záležitost. Tedy alespoň pro ty co si to můžou dovolit s místem. S penězi už to kupodivu není tak zlé. Rohové vany se dělají pouze z laminátu. Kdyby se vyráběly z plechu, tak by jejich váha byla k neunesení… už tak je dost problém velkou rohovou vanu dostat úzkými dveřmi do koupelny a kdyby se k tomu ještě přidala velká váha, pak by bylo lepší se někdy toho záměru vzdát. Sprchové vaničky – tvarové variace jsou tu rozsáhlejší, totéž platí i o použití materiálů na sprchové vaničky. Krom laminátových sprchových vaniček jsou samozřejmě i ty plechové, ale v poslední době stoupá trend keramických a kamenných sprchových vaniček . Sprchové vaničky dále dělíme podle způsobu zabudování. Dobře vypadají keramické sprchové vaničky plně zapuštěné, ale to vyžaduje zase specifickou tloušťku podlahy. Pozor na vaničky jejichž vnější tvar je kónický.Popíšu později některá možná úskalí.



Výběr vany

Když si budete vybírat vanu nebo sprchovou vaničku, myslete na všechny jejich komponenty a příslušenství. Je nutné mít jasno ve výběru ještě dřív, než začneme připravovat připojení vodovodní baterie , aby ta byla umístěna ve správné výšce vzhledem k vaně samotné. Dále je potřeba se zamyslet nad tím, zda chceme k vaně také vanovou zástěnu . Dále také bychom měli vědět, zda budeme vanu obezdívat a posléze obkládat keramickým obkladem a nebo budeme chtít uzavřít prostor pod vanou panelem. Nelze říct co je lepší nebo horší, záleží to na vkusu a konkrétních podmínkách. Doporučuji podívat se v reálu v koupelnových studiích a popřípadě si nechat vypracovat návrh. Nákup samotný se pak vyplatí v některém osvědčeném internetovém obchodě a nechat zabudovat buďto odborníkem, nebo pokud si věříte tak svépomocí. Z osobní zkušenosti doporučuji, aby zabudování vany provedl obkladač. To proto že podezdění vany si provede tak, aby se mu lépe obkládalo. Prostě ví, kde má svoje tolerance. Navíc, ještě jsem nepotkal obkladače, který by nenadával na toho, kdo mu připravoval podklad pro obklady.;-))

Materiál pro zazdění vany a sprchové vaničky

Zde stručně vypisuji potřebný materiál a nářadí:

  • Plynosilikátové tvárnice rozměrů 600x250x50 mm
  • Cementové lepidlo
  • CD profil pro sádrokartony
  • Natloukací hmoždiny
  • PU pěna (polyuretanová)
  • Pilu na plynosilikátové tvárnice
  • Metr
  • Tužku
  • Kbelík
  • Vrtačku
  • Vrták s pracovní délkou 5-6,5 cm a vrták vidiový pro hmoždiny
  • Michadlo na vrtačku
  • Krátkou vodováhu délka do 50 cm
  • Rovnou lať délka podle délky vany (pro srovnání tvárnic do řady)
  • Zednickou lžíci
  • Vanu
  • Odtokový systém




Výškové posazení vany

Jak vysoko osadit vanu? Doporučená výška je 55-60 cm od finální podlahy po horní hranu vany . Ale není to podmínka. Jednak to závisí na tom, jak vysoká je samotná vana a také jak vysoký je odtokový systém . Odtokových systémů nebo také jinak řečeno sifonů je také celkem dost druhů. Výrobci van většinou doporučují nebo i přímo dodávají vhodné sifony. Na trhu se vyskytují nejčastěji tzv. trubkové odtokové systémy a pak systémy tvořené flexi hadicí . Dnes je nejčastější univerzální systém s ovladačem vypouštění a přepadem .(vypadá efektně a vypouštění plné vany už není silovým soubojem uživatel vs.gumový špunt) Před samotným procesem usazování a vyvažování, na vanu namontujte podstavy (nohy) a odtokový systém (v popsaném pořadí). Podstavy jsou většinou výškově nastavitelné. Vanu vsadíme na místo, kde ji chceme mít a doladíme její výšku tak, aby mezi podlahou a sifonem byla mezera minimálně 5 cm. Potřebné výšky dosáhneme pomocí nastavitelných podstav a pokud podstavy nejsou nastavitelné, pak je musíme podkládat pomocí klínků. Zatím vanu není potřeba vyvažovat přesně, protože ji ještě budeme dávat stranou. Přibližným nastavením jsme si jen ověřili, že vana je ve vyhovující výšce a její odtokový systém má dost prostoru a že nebude problém jej napojit na odpadní rouru.
Zaměříme výšku vany od podlahy. Stačí jen udělat si tužkou rysku na zeď v místě horní hrany a to bude náš výchozí bod. Vanu dáme stranou, kde prozatím nebude překážet a začneme vytvářet podezdívku.



Podezdívka vany

Proč podezdíváme vanu, když má svoje podstavy? Protože podstavy většinou jsou vratké a slouží jen k udržení pozice, než bude vana zazděná. Výrobce předpokládá, že vana bude napuštěna vodou a tudíž bude mít v okamžiku napuštění docela velkou váhu. Jen pro představu, sto litrů vody má váhu 100 kg + váha koupajícího se člověka. A to je celkem síla… proto je nutná podezdívka, která má větší pevnost než nějaké plastové nožky. Podezdívkou vytváříme oporu vaně. Vana musí být podepřená po celém svém obvodě a hlavně uprostřed. Pod jejím nejnižším místem. Mějme na paměti, že ať už plech nebo laminát jsou velice pružné materiály a při působení teplé vody se mění jejich vlastnosti. Proto se poctivost práce vyplácí. Myslím, že nikdo se nebude cítit bezpečně ve vaně plné vody, která se kymácí a je vratká.
Začneme tím, že vytvoříme oporu u stěn. Tam se totiž už nedostaneme, až osadíme vanu na místo. Tady nám hodně pomůže tzv. CD profil používaný při montáži sádrokartonu (k sehnání za pár korun). Ten namontujeme ve správné výšce pomocí hmoždin na zeď po celém obvodu vany a pečlivě vyvážíme pomocí vodováhy.

V případě, že nelze vrtat do zdi, je potřeba tuto oporu vytvořit podezděním a to nejlépe z plynosilikátoých tvárnic. Opět platí, že toto podezdění vytvoříme v místě za vanou a tam kde už se po osazení vany nelze dostat.
V okamžiku kdy máme nachystáno podepření podezděním nebo navrtaným profilem, můžeme osadit vanu na své místo. Na oporu aplikujeme montážní PU pěnu a do pěny vsadíme vanu. Pokud jsme postupovali správně, tak výsledné dílo vypadá tak, že vana stabilně stojí na svých nohách a v krajích, kde se dotýká zdí, perfektně sedí na opoře a sifon je 5 cm nad podlahou a ve svém nejnižším místě je podepřená tvárnicí. To bychom měli mít podezdívání vany ve fázi, kdy vypadá tak jako na obrázku.



Nastává další fáze a to uzavření prostoru pod vanou. Pokud použijeme panel, pak máme vyhráno téměř okamžitě, protože panel se jen „nacvakne“ a popřípadě se vyřízne otvor pro údržbu sifonu. Náročnější proces nás čeká v případě, že vanu podezdíváme. K podezdění opět používáme přesné plynosilikátové tvárnice tl. 50 mm, které se snadno upravují pro prostor pod vanou. Jednotlivé tvárnice stavíme na výšku, to proto že tím ihned vyplníme prostor odshora dolů a dobře se to srovnává do vodováhy. Tvárnici nejdříve seřízneme na správnou výšku. Předpokládám, že použijeme tvárnice, jejichž rozměr je na výšku 600 mm na šířku 250 mm a tloušťky 50 mm a proto seříznutí je většinou nutné, jelikož vana se většinou neosazuje výš než 58 cm nad podlahu. Poté musíme tvárnici skosit jednu stranu, to proto aby se vešla pod vanu. Vany téměř všech typů mají jednu nepěknou vlastnost a to tu, že se nevyrábějí tak, aby se dali snadněji obezdívat a proto vzniká takový tvar jako je na obrázku.

Tvárnici po této „kosmetické“ úpravě vyzkoušíme nasucho, zda správně sedí v prostoru a zda s ní půjde manipulovat při rovnání do vodováhy. Poté tvárnici znovu vyjmeme a namažeme ji cementovým lepidlem ze všech stran ve vrstvě asi tak 5 mm, jen na horní části dáme lepidla víc, aby došlo k pevnému spojení vany a tvárnice a také proto, že bude nutné ještě vpravit mezi vanu a tvárnici malý kousek tvárnice pro úplné vyplnění prostoru. Když máme tvárnici na místě a je přilepená ke všemu k čemu má být, tak je nutné ji vyvážit svisle a dát ji správný směr pomocí latě nebo vodováhy. Je NUTNÉ pracovat přesně. Jinak vyvstanou problémy tomu, kdo bude na obezdění lepit obkladačky. (I když budete pracovat jako stroj a Vaše práce bude dokonalá, stejně Vás obkladač pomluví, že neumíte zazdít vanu) Takto postupujeme až do okamžiku, kdy máme zazděnou celou vanu. Musíme také myslet na to, že podezdění musí být podsunuto pod rantl vany alespoň o 8-9 mm. Aby se schovala pod rantl i obkladačka.




A pokud by se nějaký šťoura ptal, kde jako máme vanová dvířka pro sifon, pak odpovídám, že ty teprve vytvoříme a to pomocí vrtačky a jakéhokoliv vrtáku. To se dělá tak, že se nakreslí otvor pro dvířka na podezdívku v místě, kde si je plánujeme a opět malujeme přesně. Pak se vezme do rukou vrtačka s vrtákem, který je dlouhý 5-6,5 cm. Vyvrtá se jím otvor v jednom místě nákresu a pak se spuštěným vrtáním „řežeme“ po obvodu nakreslených dvířek. Jasné? Asi jo.. Také můžete použít malou pilku „ocasku“, ale tou vrtačkou je to rychlejší a pohodlnější. Toto vyřezání otvoru je lépe nechat do druhého dne, až zatvrdne lepidlo.

Izolace vany

Pokud uvažujete o izolaci prostoru pod vanou pomocí PU pěny, pak jen varuji a nabádám k opatrnosti. Pěna nesmí zalepit odtokový systém. Před samotnou aplikací PU pěny, nejříve napusťte do vany vodu, aby se vana zatížila. PU pěna má při expanzi celkem sílu a vanu by nadzvedla. Zapěnování prostoru pod vanou NIKDY nedělejte v jednom zátahu, ale VŽDY po vrstvách tak, že každá další vrstva se aplikuje až po vytvrzení té předchozí. Jedna vrstva při aplikaci by neměla mít tloušťku víc jak 4 cm. Je to z důvodu, aby PU vytvrdla i v jádře. Můžete si udělat pokus: Stříkněte někam do omezeného prostoru větší množství PU pěny a nechte do druhého dne. I druhý den když ten koblih PU pěny rozlomíte, tak vprostřed bude stále živý a stačí malá dírečka a pěna opět pracuje. Chápete, co se tím snažím říct? Když toto uděláte pod vanou, že vyplníte prostor najednou, tak i po mnoha dnech se může snadno stát, že vám PU pěna vanu prostě a jednoduše zvedne. Proto ta opatrnost.



Jen pro sprchové vaničky

Pro zazdění či obezdění sprchových vaniček platí v podstatě to samé co pro vany. Ale vyskytuje se jeden druh sprchových vaniček, co se tváří velice neprakticky pro řemeslníky. Jsou totiž po svém vnějším obvodě konické. A to přináší jednu důležitou věc. Taková vanička se musí osadit vždy a za všech okolností ještě dřív, než budou vyhotoveny obklady na stěně a spodní širší část je lépe maličko zapustit do stěny.

Poslední rady

Během práce stále kontrolujte rovinnost a přesnost
Od čerstvě zazděné vany odejděte, až když jste si jisti, že nikde nezůstala ani kapka lepidla ( jde to strašně špatně dolů a hrozí poškrábání)
Plechové vany a plechové vaničky je nutno uzemnit a toto musí provést elektrikář. Vy sami se do toho rozhodně nepuštějte, je-li Vám život milý. Uzemění se provádí po osazení vany na své místo, ale před podezděním. Je to nutné a povinné a správně to umí udělat jen elektrikář, který je proškolený Vyhláškou č.50 Sb. Nedělám si srandu
Po skončení práce ještě jednou překontrolujte rovinnost jak vany tak podezdění
Jestli budete hledat po skončení práce metr nebo tužku, tak je najdete na 99,9 % až budete jednou opět bourat vanu. Je totiž možné, že zůstali pod vanou (vím o čem mluvím)